Moje dcera mě naučila vstávat časně. Nejsem žádný velký vyspávač, za jedno mi to nejde a za druhé je mi líto každé ranní hodiny, kterou proválím. Ale pět ráno …? To je přece ještě trochu noc. Nicméně, v polovině naší cesty po Bali a okolních ostrůvcích, se naše malá El právě pro tento čas nekompromisně rozhodla. Ranní procházka z postele na písečnou pláž ostrůvku Gili Air, se tak stala naším pravidelným rituálem.

Klidné moře, ve kterém se odráží červánkové mraky, ranní vánek a v dálce posvátná sopka Agung, tradičně zahalená v bílém mračném hávu. Na pláži pár místních, kteří při východu slunce shrabují řasy a korály vyplavené na břeh, aby si je moře zase vzalo zpět. Smějí se a laškují, a kdybyste je u toho nenachytali, vůbec by vás nenapadlo, že se o to moře nepostará samo. Všude je zvláštní klid a vy se usmíváte, protože víte, že jste právě dostali něco navíc. Zážitek, který se přes všechny vaše smysly právě zapsal do knihy vzpomínek.

A tak jsem dnes, díky našemu novému režimu, seděla už v sedm hodin ráno na půjčeném fatbiku a přes půl ostrova uháněla do potápěčského centra na ranní jógu. Bylo to poprvé, kdy jsem si dopřála malý únik od mých dvou parťáků. Kocour s El mi zamávali před naším ostrovním domkem a já mizela a celým mým já se rozléval úžasný pocit zrovna nabité svobody.

Na malou chvíli jsem se přenesla zpátky do mé cestovatelské minulosti. Jen já sama, batoh na zádech a celý svět u nohou. Všechno se vám otevírá nějak víc, když cestujete sami, nemáte žádná omezení, nemusíte se ohlížet …

Šlapu do pedálů, co to jde, je to náročné, prorážím nánosy písku na cestě, která vede kolem celého ostrova, míjím dva prázdné povozy tažené oslíkem, kteří míří do přístavu, krom kola je to tady jediný dopravní prostředek pro turisty.

Projíždím mezi místními, kteří se ospale povalují na odpočinkových spotech, nebo připravují lákadla pro nás, bílé kokosy, a v tom mě z mého bdělého zasnění vytrhne: „Hi honey, good morning.“ To asi nebylo na mě, říkám si v duchu, i když jsem na cestě úplně sama. Tohle už se mi neděje, za celou dobu naší společné indonéské cesty na mě žádný z místních takhle nezavolal.

„Tajemství šťastného života spočívá v tom, s jakou elegancí dokážeme přijmout změnu.“ – E. A. Poe

Komplimenty, které jsem dřív přehlížela, jak byly automatické, se najednou vytratily. Je to tak, na ruce dítě, po boku manžela. Jo holka, je to změna, spadla jsi z lopatky, jak by řekl můj muž. A zrovna ve chvíli, kdy jsem si upřímně přiznala, že mi tahle pozornost přece jenom trochu chybí, ozvaly se další hlasy: „How are you? Nice girl… Pretty lady … Good morning, nice lady …“

Razila jsem si cestu dál, neotáčela jsem se, pohled upřený před sebe, drobné ruměnce mi vyskákaly až na krku, ale uvnitř mi bylo tak nějak moc hezky. Chápejte, mám báječného muže, který komplimenty a pozorností nešetří, naopak mohla bych rozdávat těm, kterým se jich nedostává, ale tohle je něco trochu jiného.

Hodina jógy byla na ranní flow trochu víc náročná, než jsem čekala, ale pohled z jógového altánu na ostrov Lombok a hory, které vyrůstaly z moře a nahoře se dotýkaly nebe, byl úžasný. Když jsem se pak balila k odjezdu a přiskočil ke mně krásný ošlehaný potápěč, že mi podrží kolo a jestli si nechci dát něco ovocného k pití u nich na baru, už jsem si říkala, jestli nemám na zádech nápis. Tahle holka potřebuje trochu poškádlit. Musela jsem se smát, byla jsem úplně splavená, utahaná, ale šťastná, přesto jsem s díky sedla na kolo a odjela.

Domů jsem se vracela stejnou cestou, bylo už devět ráno a ostrov se začínal probouzet. Z moře se vraceli na svých pavoučích lodích rybáři, sem tam už se snídalo a já přesto, že na mě doma taky čekala zasloužená nálož dobrot, zastavila pár set metrů před cílem.

Zlákaly mě barevné židle a sedací látkové vaky a příjemné reggae, které všechny ty barvy rozehrávalo s kontrastem modrého moře, života a svobody. Uvelebila jsem se do polštářů na lavičku pod stromem, objednala jsem si koktejl z čerstvého ovoce, dala si nohy na stůl a ještě na chvíli jsem si dovolila vychutnat ten krásný pocit, že jsem tu jen sama se sebou, a že zatímco všichni kolem teprve vstávají, já už mám za sebou spoustu zážitků.

Na chvíli se u mě zastavil jeden ze tří místních kluků, který tomuhle barevnému místu dával všechen svůj čas a život. Vyprávěl mi, že tady vyrostl a nikdy nebyl dál než na vedlejším ostrově Lombok. Když se zeptal mě, začala jsem mu vyprávět o mé rodině, o mém muži, který mi to ráno šeptal do ucha, že si přeje, abych byla šťastná, o mé malé kudrnaté El, která mi od základu změnila život.

Život je cesta posetá našimi učiteli, záleží jen na naší otevřenosti a ochotě se učit …

Byli ode mě pár metrů a já si uvědomila, jak se mám báječně, že je mám, že žiju tak, jak chci žít, a že když se mi trochu zasteskne, můžu se sebrat a na chvíli ujet do svého starého života. Protože právě tahle chvíle mi vždy napoví, že tím nejkrásnějším jsou na ní právě návraty k těmhle mým dvěma důležitým lidem, které miluji.

Když už jsem mávala na rozloučenou, všimla jsem si v rohu zděné pece na pizzu, dostala jsem na ní neskutečnou chuť a hned si představila, jak se tady všichni v podvečer válíme a nacpáváme touhle Itálií na indonéský způsob.

Na mojí otázku, jestli dělají dobrou pizzu, mi Jare odpověděl: „How can I say to you, yes or no? „When you never try to do, you’ll never know.“ Něco jako: „Já ti nedokážu dát správnou odpověď. Pokud to sama nezkusíš, nikdy se nedozvíš, jestli to pro tebe je, nebo není dobré.“

A tak to je. Dokud se mi sami nerozhodneme něco zkusit, což ve většině případů znamená změnu, ať už jakkoli zásadní, jako třeba mít dítě a založit rodinu, vdát se, cestovat s malým člověkem nebo jen zdánlivě malou, jako že si ráno přivstaneme, abysme zjistili, jak umí být den krásný dvě hodině před tím, než jsme zvyklí vstávat … nikdy nezjistíme jaké to pro nás doopravdy je. A udělat to pro sebe můžeme jenom my sami.

Petra K.

P.S.: Nadechni se Života a žij odvážně své Sny.

P.P.S.: Miluju být mámou a jsem ráda, že když si jako máma vyjdu se svou dcerou, že na mě kluci nepokřikujou, 🙂 a že ještě pár let nebudou pokřikovat ani na mojí dceru … 🙂

P.P.P.S.: Ježiš, ono to fakt jednou přijde … 🙂 Nešil, ještě je čas začít být nervózní.