Včera jsem se se svou rodinou vrátila z druhého konce světa. Na cestu přes polovinu naší planety mi stačilo pouhých patnáct hodin ve třech letadlech, čtyři hodiny strávené na letištích a další tři v autě. Překonáváme vzdálenosti a cestujeme přes všechny dálky světa s velkou touhou dozvědět se nové věci. Ale tím nejlepším, co se nám na konci každé cesty může stát je to, že poznáme především sami sebe. 

25/3 Bali, někde cestou … 

„Vím, že tomu ještě nerozumíš, ale když budeš chtít na svých cestách poznat opravdový svět, moc neplánuj, opusť hlavní cesty a vydej se po vedlejších“ říkám své malé El a ukazuju jí krásnou hnědou vážku. Všude kolem nás jsou nekonečné rýžové terasy lemované zelenými kopci, kterým vévodí posvátná sopka Agung. Celou tuhle scenérii máte jen sami pro sebe. Slyšíte jen hučení potůčků, které se přelévají přes terasovité svahy a dodávají rýži tolik potřebnou vláhu, zvuk cikád a vítr v korunách palem.

Každé políčko má svůj malý oltář, na který se pokládají obětiny pro dobré duchy, pro ty zlé je Balijci pokládají na zem. Nikde nikdo, turisté sem nezabloudí a místní oslavují příchod Nového roku Nyepi. Je to nepopsatelná nádhera, kterou se vám nechce opustit. Chcete si ji odnést, nechat jí otisknout do své mysli, uchovat ve vzpomínce a připnout navrch seznamu, než časem vybledne a nahradí ji další, kterou na své cestě potkáte.

Z cestičky na nás mává paní, která míří se svým košíčkem naplněným obětinami do nedalekého chrámu. Nerozumím jí, ale chápu, že mi něco nabízí. Ukazuji prázdné kapsy. Ale ona mi nic nechce prodat, chce mi dát ovoce pro El. Naloží mi do rukou tolik, kolik mé dlaně pojmou, popřeje hezký den a pokračuje dál ve své cestě.

A tak v tomhle pozemském ráji zažívám dokonale krásný okamžik lidské laskavosti, kterou když se naučíme prokazovat druhým stejně jako ji přijímat do našeho každodenního života, vše v něm se změní. Moudří říkají, že stačí být i pouhými pozorovateli laskavostí, aby se náš život zalil štěstím.

A já ti jen chci říct, moje planeto. Jsem vděčná, že tady mohu být …

24/3 Bali, Tirta Gangga, vodní palác …

Včera jsem seděla se svou dcerou o pár desítek kilometrů dál na kamenné lavičce vodního chrámu Tirta Gangga. Pro mě jednoho z nejkrásnějších míst, které na východě Bali vytvořil člověk. Vodní bazénky mezi kterými přeskakujeme po kamenných hlavách jsou plné barevných ryb, všude kolem voní pestrobarevné květy exotických květin a omšelé mytické sochy vzhlíží k dominantní jedenáctistupňové fontáně.

Miluji tohle místo, jsem tady už potřetí a pokaždé jsem z něho stejně unešená. Sleduji starou babičku, která chodí zahradou a sbírá vše co sem nepatří, plastové upomínky po turistech i místních. Sleduji její pomalé kroky a pečlivost s jakou projevuje laskavost a úctu tomuto místu a říkám si, jak úžasné by bylo vyslechnout si její příběh. Jelikož jsem si jistá, že musela zažít vše, co se kdy na tomto místě stalo.

Určitě zažila stavbu chrámu v roce 1946, stejně jako jeho zničení výbuchem nedaleké sopky v roce 1963 a jeho citlivé znovuzrození do dnešní podoby. Zažila Bali bez nás turistů i změny, které s sebou náš zájem o něj přinesly.

Když přijde k nám, podávám jí ruku a dávám pár zmačkaných bankovek ne příliš vysoké nominální hodnoty. Podívá se na mě právě tím pohledem, kdy není třeba slov. Jen ji pohladím po tváři. Nezáleží jestli laskavost prokazujeme nebo přijímáme, je to prostě dokonalý okamžik našeho bytí.

A mně se chce říct, moje planeto… Díky, že můžu vidět tuhle krásu a díky za lidi, kteří o ni s láskou pečují …

22/3 Gili Air, na pláži …

Užili jsme si spolu týden na bílé písčité pláži. Předsezónní poloprázdný ostrov Gili Air nám zajistil soukromou oázu klidu s každodenní podívanou na hladinu moře, ve které se odráželo celé nebe a na které se sem tam objevilo hejno létajících ryb. Vedlejší ostrůvek, který pomalu zalévala záře vycházejícího slunce, se pomalu probouzel, na moře právě vyplouvali první potápěči objevovat skryté podmořské krásy a z moře se právě vraceli rybáři, kteří z něj každodenním rybolovem získávali své živobytí.

Stavěli jsme horu z roztříštěných korálů a mušlí, které moře přes noc nadělilo pláži a malá El přinesla dva plastové kelímky, které se povalovaly opodál, aby s nimi náš plážový výtvor ozdobila. Rozhlédla jsem se kolem a začala z moře vytahovat obaly od žvýkaček, torza bot, brčka, žárovky a obaly, spoustu obalů … Tak tohle je náš dar za všechno krásné co nám dáváš, bylo to jediné, co mi v tu chvíli proběhlo hlavou.

A mě se chce říct, omlouvám se, moje planeto, a zároveň děkuji za každý ranní východ slunce, který nám dopřáváš přesto, jak my se k tobě chováme …

„Po snídani si beru od holek za barem dvě igelitové tašky a společně se všichni tři vydáváme po pláži směrem k přístavu. Nehledáme mušle ani nejdeme na shopping. Sbírám vše, co na tvou pláž nepatří. Ty víš, že to není hezký pohled a že naše procházka nebude dlouhá. Po dvou stech metrech jsme u konce s výpravou, je to smutný pohled. Kousíček čisté pláže za plné dvě plné tašky odpadků. A zítra sem moře donese zase další. Odevzdáváme je našim starým známým do plážového restaurantu Pura Vida, což v překladu znamená Čistý Život.“

A já chci jen říct. Vím, že je to kapka v moři, ale taky vím, že právě tyhle malé věci otevírají dveře velkým činům a že důležité není ani tak se zajímat o výsledek našeho konání jako každý den žít dobře. A pokud protkneme náš život láskou, vděčností a laskavostí, jsme na dobré cestě. 

Pokud se chceš učit o životě, tak právě cestování je velká škola …

Musela jsem si sednout do letadla a zanechat za sebou 11 000 km dlouhou uhlíkovou stopu, abych si zase uvědomila, že všeho co mám, mám zbytečně mnoho. Přiznávám, že dokud nezabalím batoh a nevyrazím do světa, abych si připomněla v jakých podmínkách lidé žijí, beru svůj blahobyt jako samozřejmost …

Vím, že je stále co měnit ...

Co je platné, že třídím odpad do čtyř nádob, které každý týden z mého života odveze popelářské auto, když odpadků mám třikrát víc, než kolik jsem vynášela do popelnice jako malá holka. Doma mi teče pitná voda přímo z kohoutku, a nejen to. Já s tou vodou splachuji toaletu, napouštím si ji do vany, pouštím do myčky a peru v ní prádlo. Pitnou vodu, kterou miliony lidí na světě nemají a nikdy mít nebudou.

Do města přecházím křižovatky přecpané auty, přesto stále dýchám čistý vzduch bez toho, abych každé ráno musela kontrolovat smogovou situaci. Mám plnou šatnu věcí, které pravidelně obměňuji, přitom jich nosím desetinu. Mám všeho nadbytek a mám se víc než dobře. Ale až když na své cestě potkám šťastné lidi, kteří ve svém životě mají méně věcí, než já mám zabaleno ve své krosně, uvědomuji si pravý význam slova štěstí.

Vím to. Je toho ještě hodně, co mohu změnit. Prosím, pochop mě a mou člověčí malost, taková prostě jsem. Mám své komfortní limity, přes které zatím neumím jít. Ale věř, že se snažím a učím se,  že mám oči stále otevřené a dělám vše, co je v mých silách.  Že každý den žiju s vděčností a obdivem k tomu, co mi dáváš a že to pro mě není samozřejmost.

28/3 České Budějovice, doma …

Vrátila jsem se domů, přivítalo mě jaro a rozkvetlé stromy na naší zahradě a ráno mě svým zpěvem v jejich korunách probudili ptáci, a já chci na závěr říct …

Dnes jsi mi zase ukázala, jak moc jsi překrásná. Dáváš mi mnohem víc, než potřebuji. Dovoluješ mi tu být, tiše pozorovat tvou jedinečnost, proměny. Můžu si jen tak sedět na stráni a sledovat jak si vítr hraje s palmovím mezi rýžovými poli, nebo v mé zahradě vzít do dlaně první rozkvetlou bledulku. Pouštíš mě do všech koutů své duše, ukazuješ mi nebe z vrcholků svých hor a barevný svět v hlubinách tvých moří.

Ukazuješ mi život ve všech jeho formách. Dovoluješ mi každý den pít čistou vodu a dýchat čistý vzduch. Dáváš mi jídlo a úrodnou zem. Mým předkům jsi dala moudrost a um vytvořit z tvých darů stavby a díla, které dnes naše generace obdivují se zatajeným dechem. Dalas mi možnost, abych tohle všechno mohla vidět na vlastní oči. Abych se krásu naučila vnímat svým srdcem a dokonalost nacházela v každém zrnku písku.

Naučila jsi mě být tolerantní k rozdílnostem, naučilas mě, jak málo stačí ke šťastnému životu a že opravdové štěstí je v každém okamžiku, kdy si tuhle pravdu dokážu uvědomit. Naučila jsi mě odvaze a laskavosti. Naučila jsi mě vážit si lidí a jejich životů, ať už je žijí jakkoli rozdílně. A já tohle všechno s láskou předávám dál mé malé El.

A přesto, že vím, že nedělám dost na to, abych tě mohla o cokoli prosit, prosím tě. Odpusť mi všechny moje chyby, kterých se vůči tobě dopouštím a zůstaň dál mojí krásnou planetou. Zůstaň taková i pro mou dceru, aby i ona jednou mohla objevovat a učit se. Aby dostala možnost pochopit, že zodpovědnost za planetu, na které žijeme leží na každém z nás.

Děkuji.

Petra K.

P.S. Více o tom, proč pokládat každý den života za dar píšu ve svém eBooku Duše křehká křídla má, který si můžete stáhnout zde.