Mluví k vám kapitán letadla: „Nepříznivé povětrnostní podmínky při přistání mi nedovolily přistát. Vše je v pořádku, čekám na povolení z letecké věže k novému přistávacímu manévru, tento bychom měli zahájit během sedmi minut. Všichni, prosím, zůstaňte připoutáni na svých místech. Děkuji.“ V tu chvíli nervozita prostoupila celý palubní prostor …
Náš středeční let na Sardinii provázely po celou dobu silné turbulence. Když jsem pod sebou uviděla ostrov a přistávací ranvej, konečně jsem se zhluboka nadechla. Tradičně jsem zavřela oči, objala svoji dceru a tiše se modlila. Letadlo se třáslo, a když se kabina prudce propadla, věřila jsem, že jsme na zemi.
V té chvíli se ale znovu rozhučely motory, podtlak nás zatlačil do sedaček a my šli opět nahoru. Na pár vteřin se zdálo, jako by ticho, které se rozhostilo letadlem, dokázalo být hlasitější než všechny zvuky světa. Bylo tak strnulé, že přehlušilo burácející motory i otřesy letadla. Velmi rychle ho ale vystřídalo vzrušené debatování o nastalé situaci, zvlášť když letuška ohlásila, že se kapitán rozhodl přerušit přistávací manévr a více informací podá během pár minut.
Cestování je můj život, letiště přestupní svět, který miluji stejně jako cílové destinace a návraty domů. Vše k sobě patří. Těšit se na další cestu, na lidi, je něco, bez čeho si svůj život nedokážu představit. Dokázala bych o tom mluvit hodiny. To, o čem běžně nemluvím, je, že se bojím létat. Každý nástup do letadla za další vysněnou destinací je pro mě jedním velkým splněným bobříkem odvahy.
Strachu se ve svém životě nikdy úplně nezbavíme, důležité je ho neschovávat a nepotlačovat, naopak vytáhnout ho na světlo a odvážně mu čelit.
Nebylo to tak vždy. Poprvé jsem letěla ve svých 23 letech. Byl to vzrušující zážitek. Počáteční nejistotu z nové dimenze v oblacích vystřídalo obrovské vzrušení: „Já letím.“ Ta obrovská věc se opravdu dokázala odlepit od země a mé první čtyři a půl hodiny do egyptské Hurghády zažehly malý cestovatelský plamínek, který v mém srdci postupně rozdmýchal životní vášeň.
Přesto si mě o pár let později můj strach z létání našel. Pamatuji si jako dnes na jeden ze sedmi přeletů přes Brazílii. Náhle jsem v letadle z ničeho nic začala panikařit. Chtěla jsem ven a nešlo to. Pomohla letuška se skleničkou vody a dýchání do papírového sáčku. Let od letu se ale situace zhoršovala.
Dát si odpověď proč, mi chvíli trvalo, ale vlastně jsem ji celou dobu znala. Pár měsíců před touto událostí nečekaně odešel z mého života můj nejmladší bratr. Potlačený a nezpracovaný strach ze smrti, která se najednou hmatatelně dotkla mého života a někoho velmi blízkého mi z něj vzala, se mi schoval hluboko v mé mysli a jednoho dne se ozval.
Strach je nenasytná bezedná propast. Aby přežil, musíme ho krmit. Čím víc ho krmíme, ať už našimi myšlenkami, činy nebo vnitřním přesvědčením, tím víc ho posilujeme a roste naše závislost na něm.
Z počátečních projevů klaustrofobie jsem se začala bát všeho, co se na palubě děje. Letadlo jsem vyhodnotila jako celu, ze které nemohu dobrovolně odejít, kterou neumím ovládat a řídit, nerozumím věcem a zvukům, které se při letu dějí.
Skoro polovina lidí na palubě letadle se prý bojí létat.
Mojí osobní výzvou je dostat se do té druhé.
Dva roky jsem do letadla nenastoupila. Moje touha procestovat svět ale byla silnější. Když jsem se před deseti lety, ve svých třiceti, rozhodla, že na rok odletím na Nový Zéland, dokázala jsem to jen díky předepsané dávce Neurolu, který jsem v letadle poctivě zapila vínem. Oba navazující lety do ráje jsem díky tomu úspěšně prospala.
Pozitivní na tom bylo, že když jsem se po devíti měsících a svém životním restartu v duchu žít, meditovat, cestovat vracela domů, už jsem tuhle otupující podporu nepotřebovala. Od té doby mám na kontě desítky letů, bát v letadle jsem se ale nikdy úplně nepřestala. A tak pokaždé znovu a znovu sbírat odvahu k dalšímu letu.
Je to jako se vším. Strach je dobrý sluha, ale špatný pán.
Musela jsem se konfrontovat se situacemi, které strach vyvolává. Postupně se učit, jak zastavit negativní myšlenky, které, když přijdou, paralyzují celý náš systém, jak dýchat a uvolňovat napětí, a především jsem se musela naučit věřit lidem, kteří vědí víc než já, pilotům.
A tak cestuji a létám dál, teď i s mou malou dcerou, díky které jsem před časem napsala cestovatelskou příručku pro maminky malých dětí S batoletem letem světem. Vyzbrojená talismany, Bachovými esencemi, knížkou, pravidelnou modlitbou a poděkováním, se stále dokola vydávám na palubu letadel, kde se, let co let, učím svůj strach měnit v odvahu.
Druhý pokus opět nevyšel
Stejně jsem věřila a modlila se i před pěti dny v letadle nad Sardinií, když letadlo vzlétlo zpátky mezi černé mraky. Na klíně jsem jednou rukou mačkala svou dvouletou dceru, druhou jsem si zakrývala oči. Obyčejně si pak ještě dám hudbu do uší, abych neslyšela zvuky v letadle, ta ale byla v příručním batohu nad mou hlavou. Každý poryv větru, který zacloumal s letadlem, byl jako kopanec do černých myšlenek v mé hlavě, které se po něm rozlétly prostorem. Snažila jsem se zapojit všechny antistrachové techniky, ale moc se to nedařilo.
Po slovech pilota jsme šli na druhé přistání. Letadlo se zmítalo v prudkých nárazech větru. Nikdy jsem nic takového nezažila. Prosila jsem Boha, všechny možné anděly, dokonce i Sv. Kryštofa, o bezpečné přistání na asfaltu. Vůbec jsem neměla představu, v jaké výšce se nacházíme, jen jsem cítila, že rychle klesáme na přistání. V tom přišla rána a vnitřní pocit úlevy: „Ano, tak teď už jsme na zemi…“
Uklidňující se myšlenky ale opět přehlušily výkřiky. Nevím, co přesně se stalo, jen to, že téměř od země zvednul pilot letadlo opět směrem k obloze.
Palubou se šířilo napětí. Nic nepomáhalo. Byla jsem v úplné moci strachu. Moje mysl si začala spřádat svůj vlastní katastrofický příběh: „Dostala jsem místo u okna, kde nikdy nesedám, můj talisman, malého cestovního anděla na cesty, nemám v ruce, ale je v batohu nad hlavou, Bachovky jsem nechala doma. Všechno špatně.“ To celé dobarvovaly vzpomínky na podobně nepříjemný zážitek, který jsme zažili před třemi měsíci, v rozbouřených vlnách na lodi u indonéského Bali. Moje nehty byly křečovitě zaryté v ruce mého muže. Myslím, že v tu chvíli už se bál i ten nejotrlejší pasažér na palubě.
Strach z létání, kterému se oficiálně říká aerofobie, má spoustu příčin. Těmi nejčastějšími jsou strach z uzavřeného prostoru a turbulence. Přitom konkrétně při turbulencích se v letecké přepravě jedná o něco tak běžného, jako jsou v automobilové výmoly na českých silnicích. Vzduch, kterým letadlo prolétá, není v inkriminovaném místě hladký, naráží do letadla, a to způsobuje následné nepříjemné otřesy na palubě. Více o příčinách strachu z létání a o tom, jak ho překonat, najdete například v tomto článku.
Všichni jsme čekali na další vyjádření z kabiny, které tentokrát nepřišlo. Vítr si s námi dál pohrával, letadlo se propadalo a třáslo, zvuk motorů se měnil a v tu chvíli jsem to udělala. Přiznala jsem si, jak moc se o sebe a svou rodinu bojím a pak jsem se rezignovaně odevzdala situaci. V tu chvíli se mi neskutečně ulevilo. Držela jsem pevně svou spící holčičku, svého muže a věřila, že za chvíli už se budeme šinout vypůjčeným autem klikatými sardinskými cestami, směrem k našim krásným prázdninám.
Nikdy jsem v letadle nezažila tak extrémní situaci, na druhou stranu teď vím, že i taková se dá zvládnout.
Na třetí pokus to vyšlo. Odněkud za mnou jsem zaslechla: „Maminko, já jsem si celou dobu tajně šeptala do břicha, aby už jsme konečně přistáli, a ono se to vyplnilo.“ Když se nás dotkne strach, všichni se nakonec opřeme o vlastní víru v cokoli, co nás dokáže podržet.
Někteří cestující odměnili pilota potleskem, který si to za pevné nervy a skutečnost, že dostal dvě stovky lidí na zem, určitě zasloužil. Já mu zatleskala a poděkovala až v podvečer, když jsem ležela na kamínkové pláži v kouzelném Cala Gonone a koukala vděčně do hvězd. Až tam jsem dokázala úplně propustit všechen nahromaděný strach v proudu slz a jen jsem děkovala, děkovala a děkovala a přemýšlela, co teď bude s mým leteckým cestováním dál …
Mám za sebou desítky letů, třináct let strachu na palubách různých aerolinek a v různých typech letadel, přitom až tentokrát jsem v letadle zažila něco opravdu nepříjemného, kdy stálo za to se bát. Díky této zkušenosti jsem si uvědomila, co vše se dá tam nahoře zvládnout a to mě posílilo v mém rozhodnutí nechat můj strach z létání vyhladovět a tím se ho zbavit.
Ještě než jsem se dopsala ke konci tohoto textu, vygooglila jsem si jednodenní kurz Létání beze strachu, na který jsem se hned nominovala. Kdybyste se chtěli přidat, napište mi.
Přeji vám hodně odvážných leteckých mil a krásné prázdniny.
Petra Liška
Když jsem se druhý den ráno odměňovala pohledem na mořskou scenérii a při čistění bazénu lovila tonoucí můry při jejich urputném zápasu o přežití, uvědomila jsem si jedno. Naše strachy mají různé podoby, ale za každým z nich se schovává boj o náš vlastní život, protože to jediné, o co každý tvor usiluje, od malého brouka až po člověka, je být na téhle krásné planetě co nejdéle. (I v tomto případě existují výjimky.)
P.S. Zpáteční let byl hladký a přistání jako do peří. 🙂
