Podle staré tradice by měl na Velikonoce dostat každý něco nového na sebe, aby ho beránek nepokakal. Možná, že to nemusí být nutně něco na sebe, možná si stačí udělat radost tím, že svou pozorností uděláme radost někomu jinému, třeba úplně cizímu člověku …

Přes skleněnou výlohu nahlížím do nově otevřeného kávového baru na náměstí. Slečna za pultem zrovna připravuje tuhle voňavou, zlatavě černou tekutinu, jejíž výběr, příprava a kavárenská etiketa se za posledních pár let staly trendem pro spoustu Čechů, nás nevyjímaje.

Před chvílí jsem z jedné takové kavárny, kde jsem strávila příjemnou hodinku a půl s kamarádkou a mojí malou holčičkou, odešla. Do ruky mě stále ještě hřeje nedopité cappuccino, které jsem si vzala na cestu domů, přesto mám chuť sem vejít, ovonět to tady a ochutnat jejich šálek povzbuzení a dobré nálady. Nevadí, nechám si to napříště a budu se sem těšit.

         foto: Café Datel

Vezmu malou za ruku a chci pokračovat dál svou cestou budějickým podloubím, a v tom si ho všimnu. Je chladno, přes radnici dopadají na náměstí odpolední paprsky a on tu sedí sám u prázdného stolečku, který teprve čeká na teplé dny a své první jarní hosty.

Najednou vím, že se chci vrátit. Udělám pár kroků zpět, pomůžu malé zdolat vysoký schod, otevřu dveře a obě vstoupíme do kávového království.

Stačí opravdu málo, aby se člověk cítil hezky, vůně kávy a stylový kávovar, papírové sáčky na policích naplněné zrnkovým obsahem, karafa s vodou a lavice s barevnými polštářky, které hned zaujaly moji malou.

Slečna pozorně přijímá mou objednávku s pohledem upřeným na kelímek, který držím v ruce. „Jdu právě z kavárny od Datla, ale stejně mi udělejte jedno cappuccino a zabalte tenhle tvarohový koláček, prosím.“ Zaplatím a chci nás hned vyexpedovat ven, když přes výlohou zahlédnu, že odchází.

Je to jen pár kroků, poprosím slečnu o chvilkové pohlídání malé a rychle vyběhnu za ním. „Dobrý den pane, tady máte kávu a koláček, … když je tak krásně.“ Trochu strnule se na mě podívá. Všimnu si jen světle modrých očí a rychle se vracím zpátky pro malou.

Všechny polštáře z lavice u okna jsou teď poskládané v kreativním obrazci po celé podlaze. Nejsem si úplně jistá, zda tohle umění tady chápou, ale mně to dává čas. Čas sledovat člověka, v jehož očích byl vepsaný celý jeho život. Příběh, který nejspíš nikdy nepoznám a nepochopím.

                           foto: thenationalcouncil.org

Vracím polštářky na jejich místu a přes výlohu sleduji, jak si rozvážně stahuje z hlavy čepici, pokládá ji na stůl a celý svůj domov zabalený v igelitové tašce schová pod lavici. Ke stolu si sedne skoro až obřadně, tak, jako já už to nedělám, snad proto, že je pro mě tak všední sednout si každý den v kavárně s kávou.

Roztrhne papírový sáček, vyndá koláček a položí ho na něj. Chvíli se dívá na stůl před sebou, pak ho vezme do ruky a rychle sní. Dívám se, jak upije první doušek kávy z kelímku a položí ho zpátky na stůl. Vezme do ruky prázdný papírový pytlík, uhladí přehyby a začne ho úhledně skládat do malého čtverečku. Pak se zahledí před sebe a o něčem přemýšlí.

Neví o mně. Uvědomuji si, jak je pro něj tahle chvíle vzácná a nechci jí pokazit. Je čas opustit tuhle malou kavárnou a vzdálit se. Chci se vydat na druhou stranu, ale moje holčička je opačného názoru, vyběhne směrem kolem něj.

Zahlédl mě. Rychle sklonil hlavu a rukou si začal nervózně uhlazovat šedivé, na krátko ostříhané vlasy. Uvědomuji si, že mu to asi není příjemné, že se nejspíš stydí.

Hned za tím přichází další myšlenka, která mě pohne z místa: dívej se dopředu a jdi, nevyhledávej jeho pohled, i když se na něj chceš jenom usmát, nedávej mu pocit, že ti má dát své díky, že ti má být vděčný. Nech mu tuhle krátkou chvíli, kterou si užívá jako host u stolu v kavárně se vším, co k tomu patří, bez zbytečné trapnosti toho, že mu to kafe na stůl postavila blondýna s kočárkem a malou holčičkou.

Chápeš… ? Myslím, že ano.

A tak …

Je Zelený čtvrtek.

Jdu po náměstí se svou malou El a u stolečku na zahrádce míjím sympatického muže se svou odpolední kávou. Sleduje děti běhající kolem kašny a na stole si hraje s bílým kouskem papíru, poskládaného do malého čtverečku.

Pokyneme si navzájem, usmějeme se a já si říkám. Jo, dnes je zase další skvělý den na výbornou kávu.

Krásný den

P.K.

P.S. Jakákoli malá laskavost, třeba jen, že si koupíme kávu a darujeme ji někomu, kdo si ji zrovna teď koupit nemůže, udělá velkou věc. Svět nezmění, ale na malou chvíli změní dva životy. A co my víme, co bude dál …?

Třeba jednou tyhle laskavosti, které poskytujeme druhým, přijímáme nebo jen z povzdálí sledujeme, že se kolem nás dějí, pohnou celým světem.